Bezšnůrové telefonní přístroje

	1. generace	2. generace	3. generace
Celulární systémy	analogové systémy NMT, C-NET, TACS, ...	digitální systémy GSM, D-AMPS, ...	UMTS
Bezšňůrové systémy	analogové systémy CT0, CT1, ...	digitální systémy CT2, DECT, ...	UMTS

Druhá generace bezšňůrových telefonních přístrojů je charakterizována digitálním standardem CT-2 (Cordless Telephone 2) zaváděným ve Velké Británii počátkem roku 1989 a adaptovaným ETSI v roce 1992 jako dočasný evropský standard pro bezšňůrovou telekomunikaci. Tento standard vznikl jako reakce na obchodní neúspěch systémů CT-1 a měl za úkol vyřešit použití bezšňůrových telefonů ve funkci pobočkové ústředny PABX.

V doporučení tohoto standardu je definováno společné rádiové rozhraní CAI (Common Air Interface), které vymezuje rozhraní na rádiové cestě a zaručuje kompatibilitu zařízení od různých výrobců. V případě tohoto systému je pak použito konkrétní označení CT-2/CAI. Je tak umožněna komunikace se základnovými stanicemi různých operátorů, tady mezisystémový roaming ISR (Inter System Roaming). Systém využívá pásmo 864-868 MHz, které je dále rozděleno na 40 duplexních kanálů o šířce pásma 100 kHz. Systém tedy využívá vícenásobný přístup s kmitočtovým dělením FDMA a duplex TDD. Existují však také základnové stanice pracující v daném okamžiku pouze na jednom kanálu. Tyto stanice jsou použity převážně v domácnostech, kde jsou vícekanálové základnové stanice poměrně nákladnou záležitostí. Zdrojové kódování je zvoleno ADPCM (Adaptive Differential Pulse Code Modulation), po jehož aplikaci má signál bitovou rychlost 32 kbit/s. Výhodou tohoto kódování je snadná konverze na standardní formát PCM 64 kbit/s, která může probíhat v základnové stanici. Pro samotná hovorová data systém nepoužívá žádné kanálové kódování, které je nutno použít u digitálních celulárních systémů. To je dáno především faktem, že se uživatelé tohoto systému nepohybují tak rychle jako je tomu u buňkových systémů a nedochází proto k tolik závažné ztrátě signálu. Místo toho je možno použít diverzitního příjmu, při kterém jsou na základnové stanici umístěny 2 antény. Modulací GFSK (Gaussian Prefiltered Fraquency Shift Keying) s filtrací modulačního signálu gaussovskou dolní propustí s relativní šířkou pásma B x T=0,5 je do rádiového kanálu umístěn bitový tok o rychlosti 72 kbit/s. Systém umožňuje také přenos dat - v doporučení se však udává přenosová rychlost pouze 2,4 kbit/s při použití klasického datového měniče (modemu).

Standard CT-2 existuje i v národní variantě CT-2+ , která je používána v Kanadě. Pět ze 40 rádiových kanálů je zde vyhrazeno pro signalizaci a na každém z těchto kanálů je pomocí metody TDMA vytvořeno 12 signalizačních kanálů (celkem tedy 60), které tomuto systému poskytují další služby, jako např. registrace polohy. Další změnou oproti klasickému standardu CT2 je použité kmitočtové pásmo 944-948 MHz.

Posledním standardem CT je systém CT-3. Protože se však evropské země dohodly na použití standardu DECT, který má podobné vlastnosti, nedošlo k jeho výraznému rozšíření a systém byl nasazen pouze ve Švédsku. Jako metoda mnohonásobného přístupu je zde použito kombinace TDMA/FDMA v kombinaci s TDD. Přidělené frekvenční pásmo je 862-866 MHzje rozděleno na 4 rádiové kanály o šířce 1 MHz. Na každém z nich je pak vytvořeno pomocí TDMA 8 uživatelských kanálů. Použité zdrojové kódováni je ADPCM, modulace GFSK.

Existence mnoha standardů bezšňůrové telefonie a mnoha národních variant vedlo Konferenci evropských poštovních a telekomunikačních správ CEPTspolu s Evropským ústavem pro telekomunikační normy ETSI k rozhodnutí vypracovat jednotný standard pro moderní, celoevropský digitální systém DECT. Ostatní standardy bezšňůrových telefonních přístrojů zůstávají sice v provozu, ale z hlediska budoucnosti je perspektivní pouze standard DECT.

Digitální bezšňůrové telefonní přístroje standardu CT